SF 10438 – Die Geschichte Moritzens, 1.–2., 1774

Francouzský důstojník Jean Baptiste Joseph d’Amarzit de Sahuguet, baron d’Espagnac (1713–1783), jenž se kromě jiného podílel roku 1741 na francouzské okupaci Prahy ve válce o rakouské dědictví a o dvacet let později (1761) dosáhl generálské hodnosti, se věnoval také literární činnosti v oboru dějin válečnictví. Jeho životopis Heřmana Mořice Saského (1696–1750), německého vojevůdce ve francouzských službách, který se proslavil především během válek o polské a rakouské dědictví, „Histoire de Maurice, Comte de Saxe“, vyšel poprvé v Paříži roku 1773, podruhé a potřetí v letech 1774 a 1775, kdy se však objevila i jiná edice, již pořídil rovněž v Paříži Philippe Denis Pierres (1741–1808, činný 1763–1805), která na rozdíl od výše uvedených obsahovala mědirytinové přílohy s mapami a bitevními schématy a mědirytinový frontispis s portrétem Heřmana Mořice Saského od Gillese Edme Petita (1694–1760) podle předlohy Hyacintha Rigauda (1659–1743). Další vydání bez těchto příloh se dále objevila roku 1774 v Utrechtu, téhož roku v Toulouse a Neuchâtelu a roku 1789 v Toulouse. Kromě uvedené nizozemské edice z roku 1774 vzniklo mimo Francii také německé vydání, které téhož roku v Lipsku uskutečnil Engelhard Benjamin Schwickert (1741–1825, činný 1769–1825), jenž ve stejném roce 1774 vydal i německý překlad od neznámého původce. Jeho exemplář dochovaný v knihovně PNP a opatřený prostou dobovou lepenkovou převazbou obsahuje na předsádkách rukopisné údaje zřejmě o ceně knihy (1 tolar 18 grošů) a vazby (30 grošů), což by byly v obou případech odpovídající sumy, a dále pak na straně (5) prvního dílu knihy rukopisné ex libris Jindřicha Arnošta Josefa hraběte Orlíka z Lažiska (1740–1783) psané francouzsky a pojaté ve velmi tradičním duchu, kdy jakoby sama kniha promlouvá, zde ve smyslu „Vrať mne mému majiteli, patřím hraběti Jindřichu Orlíkovi.“ Ten pocházel z původně polského rodu od konce století 16. usazeného ve Slezsku a na Moravě a měl čtyři bratry, kteří se všichni věnovali převážně vojenské a dílem také duchovní službě. Jindřich Orlík nezůstal této tradici nic dlužen, jako čtyřletý byl přijat do řádu maltézských rytířů, v jedenácti letech vstoupil do císařské armády, roku 1755 se stal praporečníkem, zúčastnil se bitev u Lovosic (1756) a u Prahy (1757). Později sloužil u kyrysníků, byl zraněn v bitvě u Torgavy (1760) a vojenskou službu opustil roku 1776 jako rytmistr (kapitán jízdy) a zemřel svobodný v roce 1783. Nějaké další exempláře knih s provenienčními znaky Jindřicha Orlíka z Lažiska nejsou zatím známy, ovšem v dochované části rodové knihovny (zhruba 250 svazků, jejichž část dnes spravuje Knihovna Národního muzea, část Knihovna Akademie věd a zbytek Zemský archiv v Opavě) se vyskytují exempláře s rukopisnými ex libris jiných členů této rodiny a také dřevořezové heraldické ex libris Jindřichova nejmladšího bratra a zároveň posledního mužského příslušníka rodu Jana Křtitele Orlíka z Lažiska (1747 – po 1811). Další podrobnosti včetně obrazové dokumentace viz v přiloženém PDF.