K nejvzácnějším opomíjeným pokladům zámeckých mobiliárních fondů patří tato socha trůnící sv. Anny Samotřetí. Socha se stala v 19. století předmětem zbožné úcty, což se výrazně podepsalo na jejím dnešním stavu. Je adjustována ve skříňce na pozadí ze žlutého plechu s paprsčitou svatozáří a opatřena silnou vrstvou polychromie a korunkami na hlavách sv. Anny a Panny Marie. Přesto je zřetelně rozpoznatelné, že socha byla vytvořena ve třetí čtvrtině 14. století pro střední skříň oltářního nástavce nějakého jižního bočního oltáře (soudě podle menších rozměrů a výrazného natočení všech postav napravo). Výtvarnou formou patří ke slezskému řezbářství, k tzv. stylu madon na lvu, jehož podoby se tehdy utvářely v úzkém sepětí s pražským dvorským uměním. Pro Slezsko je příznačný také ikonografický typ s Pannou Marií sedící na stehně sv. Anny a společně držící diagonální štíhlé tělo Ježíška (srov. příklady v diecézním muzeu ve Vratislavi, v Živci /Żywiec, Slezsko/ a v Krostkowu /Velkopolsko/). Konopišťská práce se od všech uvedených liší měřítkem Ježíška, odpovídajícím spíše malé Panně Marii než sv. Anně a s tím související kompoziční obměnou. Stylově se socha hlásí ke směru, který vyšel z iluzionismu malířského ražení, jehož vzorovým zástupcem je Madona ze Skarbiměře. Stopy tohoto sofistikovaného pojetí, kde se v rámci extrémně nízkého reliéfu dosahuje pomocí naklápění ploch a křížení diagonál iluze plně plastické sochy, jsou zřejmé ještě u sv. Anny ve Vratislavi. V naší soše zůstává zachováno už jen kompoziční schéma, provedené v reálných objemech bez úmyslu klamat oko diváka.
