Sv. Vojtěch (?) ze Zelené Hory

Výtvarně mimořádně kvalitní řezba biskupa patří k nejskvělejším sochařským památkám pozdní gotiky, které se na území Čech dochovaly. Nejstarším místem, kde bylo zaznamenáno její umístění, je kostel Nanebevzetí Panny Marie na Zelené Hoře u Nepomuku. K Zelené Hoře se pojí více verzí svatovojtěšské legendy, dle kterých zde měl světec požehnat dlouhodobě vyprahlé zemi, jež se poté opět zazelenala. Tato událost rovněž dala místu jeho název. V chóru kostela se dodnes nachází kus žulové skály, na které měl světec při žehnání stát a do níž se otiskly stopy jeho nohou. Ačkoli je sv. Vojtěch spojován se Zelenou Horou již ve starších kronikách, souvislejší kult zde můžeme zaznamenat především v období baroka. To je také jedním z důvodů, proč lze o původním určení sochy pro toto místo pochybovat. Vztah sv. Vojtěcha k Zelené Hoře byl zároveň hlavním argumentem pro identifikaci sochy právě s tímto světcem. Ovšem jiné indicie, včetně obecných atributů biskupské hodnosti, takovéto určení jednoznačně nepotvrzují. Naopak, nápadné gesto pravé ruky naznačující udílení almužny nemá v dobové svatovojtěšské ikonografii obdobu. Podobná nejistota je také v otázce objednavatele. Snadnější je odpověď na otázku ohledně stylového původu sochy. Již Josef Opitz poukázal na její vztah k dílu řezbáře a sochaře Tilmana Riemenschneidera (kolem 1460–1531), jenž vedl rozsáhlý dílenský provoz v dolnofranském Würzburgu. Později se jednotlivé názory badatelů lišily pouze v povaze tohoto vztahu – někteří sochu připisovali přímo Riemenschneiderovi, jiní pak dílně či jeho okruhu. Detailní formálně-stylový rozbor sochy jako první provedl Jaromír Homolka, který ji považoval za vlastní dílo Riemenschneiderovo a zařadil ji mezi práce mistrova raného období. Typologicky má přirozeně nejblíže k ikonograficky obdobným řezbám stojících biskupů, kterých se z této dílny dochoval poměrně velký počet. Ukázkovým příkladem je stojící Sv. Biskup z Metropolitního muzea v New Yorku. Se zelenohorskou sochou jej spojuje celková kompozice, totožný obličejový typ a mnohé draperiové motivy a detaily. Jisté výtvarné nedostatky obou děl, jako např. nepřirozená výstavba těla ve vztahu k lehce naznačenému kontrapostu či příliš sumárně pojatá řezba vlasů poukazují – ve srovnání s vrcholnými Riemenschneiderovými vlastnoručními pracemi – na jejich vznik spíše v rámci dílny. Analogicky k ostatním biskupským postavám z mistrova provozu lze soudit, že také socha ze Zelené Hory byla, společně s dalšími světci, spíše součástí větší oltářní skříně než samostatným solitérem, ke kterému naopak podobnou paralelu postrádáme.