Madona ze Svatoboru

V mobiliárním fondu bývalého kláštera v Kladrubech se dochovala výrazná socha Madony pocházející z kostela Nanebevzetí Panny Marie v obci Svatobor. Pozdně gotická řezba pravděpodobně představuje pozůstatek vybavení, snad oltářního nástavce středověkého kostela, který v době vzniku díla náležel panství saského rodu pánů z Plavna. Kostel byl později zbořen v souvislosti s barokní novostavbou financovanou tehdejším majitelem panství Františkem Josefem Czerninem a provedenou dle plánů architekta Františka Maxmiliána Kaňky v letech 1731–1736. V rámci hlavního oltáře tohoto kostela se socha dochovala až do vysídlení Doupovska po druhé světové válce. Dřevořezbu vyznačuje výrazný, takřka manýristicky definovaný sochařský tvar. Překvapivě dobře dochované inkarnáty jsou charakteristické světelně pojímanou jemnou modelací spíše bledé pleti s detaily červených rtů a původně barevnými zornicemi. Profil tváře je téměř vstřebán do oválu hlavy, podobně těsně přiléhají prameny vlasů spadající hluboko na záda a dosahující až k pasu. Nahé dítě, usazené vysoko na Mariině levém boku, drží levou rukou granátové jablko, pravou natahuje přes matčinu hruď, sahajíc patrně po předmětu v její ruce. Mariin postoj charakterizuje pevný kontrapost, zdůrazněný odkrytím obou kulatých špiček střevíců, těsným přivinutím drapérie k lýtkua vyznačením kolene pravé volné nohy. Esovité prohnutí figury pointuje zjemnělé až vyumělkované gesto pravice, která původně držela spíše než žezlo plod jablka či hrušky. S klidnou tělesnou kompozicí kontrastují dynamické motivy šatu Panny Marie. Na tělesné ose koncentrovaná drapérie pláště je dále organizována v sumarizované velké hmoty. Autor využil kontrastu vyhlazených velkorysých ploch mísovitých záhybů a jejich rámování vzrušeně vzedmutými cípy a lemy drapérie. Tímto slohovým projevem, jenž těsně navazuje na tvorbu Hanse Leinbergera z Landshutu, se v severozápadních Čechách vyznačovala dílna Mistra Mariánského oltáře ze Seebergu (dříve Mistra oltáře ze sv. Jošta v Chebu). Od děl hlavního mistra se ale projev našeho autora odlišuje střídmější kompozicí, kdy autor oproti mistru ubral v počtu záhybů a řas, omezil zásahy do oblých hran záhybů a rezignoval na drobnější podpůrné rysy drapérie, aniž by tato redukce byla na úkor kvality a působivosti díla. Ve srovnání s Madonou seebergského oltáře je však naše socha méně elegantní, chybí štíhlá až manýristická protáhlost. Zaznamenáváme také odlišnost výtvarného názoru v obličejové typice, postoji i kompozici drapérie.