Speciálním zařízením užívaným k liturgickému omytí rukou bylo lavabo (z latinského umyji se). Lavabo situované v sakristii mělo primárně formu žlabu s tekoucí vodou, neboť pouze tekoucí, živá pramenitá voda měla očišťující moc. Posléze se jako lavabo označovala nástěnná závěsná vodní nádržka opatřená ventilem – kohoutkem, zavěšená nad umyvadlem. Vytékající voda upomínala vývěr pramene. Jako lavabo se označovalo i speciální liturgické umyvadlo s konvicí. Lavabo bylo také součástí výbavy při světském stolování. Sloužilo k rituální očistě před manipulací s chlebem, s požehnaným pokrmem a nápojem. Očista před jídlem z hygienických důvodů je věcí novověku. Lavaba se zhotovovala z obecných i drahých kovů, často i z keramiky, eventuálně ze vzácných materiálů, např. z křišťálu, perleti. Materiál, ze kterého byla nádoba vyrobena, totiž přenášel svoji ochrannou či očistnou moc i na obsah nádoby. V reliéfní modelaci či v malbě lavabových mís i nádržek lze spatřovat řadu dalších významů, obvykle rozhojňujících ikonografii zmíněných forem mís a nádržek. Prezentované cínové lavabo z Frýdlantu je ikonograficky pozoruhodné. Mísa lavaba má formu mušle. Ikonografie souvisí především s významy očisty a zrození nového života skrze křest. Na nástěnném štítku mísy jsou zobrazeny úponky ostnitých akantů, upomínajících významy Ježíšova zmrtvýchvstání skrze utrpení, akant je bodlákovitá rostlina přežívající i v extrémních pouštních podmínkách. Nádržka má formu melounu. Ikonografie souvisí především s významem plodnosti a vzkříšení k novému životu. Ve Starém zákoně meloun upomíná na kýženou hojnost při putování vyprahlou pouští. Plod zralého melounu byl také vhodnou přirozenou zásobou tekutiny. Vyschlé plody melounů či tykví se užívaly jako lahvice na vodu, zvláště na cestách. V křesťanské ikonografii je nádoba z tykve atributem poutníků, např. sv. Jakuba Většího, Krista na cestě do Emauz, či Svatého Archanděla Rafaela. Na přední části nádržky je vyrytý monogram AP.
