Fidlovačka je nástroj užívaný dříve ševci k vyhlazování kůže při výrobě bot. Fidlovačku v tomto případě tvoří kovová hlava s oblým čelem s drobným ústupkem jedné strany nasazená na dřevěnou esovitě soustruženou rukojeť (k pevnějšímu uchycení je užito kovové válcovité svorky).
Zřejmě každý ví, že naše státní hymna Kde domov můj pochází ze známé Tylovy hry Fidlovačka anebo žádný hněv a žádná rvačka (hudbu složil František Škroup). Málokdo však ale ví, co to vlastně fidlovačka je. V Muzeu Říčany je nicméně jedna fidlovačka k vidění!
Fidlovačka je tedy název pro ševcovské náčiní určené k vyhlazování kůže. Název je odvozen od německého slova Fiedel, což je středověký nástroj podobný houslím (ze stejného základu pochází dnes již jen řídce používané slovo fidle, které slangově označuje právě housle). V ševcovské hantýrce se toto slovo používalo právě pro smýkání nějakého předmětu po kůži za účelem jejího vyhlazení. Jak by se pak mohl nástroj, kterým se tato činnost provádí, jmenovat jinak, než fidlovačka? Teď už vše dává smysl!
J. K. Tyl však v názvu své nacionálně orientované divadelní hry odkazuje spíše než k předmětu jako takovému ke slavnosti s názvem Fidlovačka, která se každé jaro odehrávala v Nuselském údolí v Praze. Pro ševce tak každou třetí neděli po Velikonocích nastával slavnostní vrchol sezony. Ke slavnosti patřilo zdobení a nošení pentlované májky, krojovaný průvod i účast tzv. „svatého synka“, tedy vybraného ševcovského tovaryše, který se na další sezonu stával jakýmsi symbolickém králem všech ševců. Předobraz tohoto zvyku možná pochází z moravských zvyklostí jízd králů. Když průvod dorazil na Nuselskou louku, rozjela se lidová veselice doprovázená hudbou, tancem, vystoupeními artistů a komediantů, účastníci se bavili na kolotočích a houpačkách – to vše za přihlížení obecného pražského lidu. Slavnost zanikla s rozvojem průmyslové výroby bot a s faktickým vymizením ševcovského řemesla i stavu.
