V minulém století, kdy se velká část knižní produkce realizovala knihtiskem, zahrnovala předtisková příprava řadu náročných úkonů, obvykle skrytých zrakům čtenářů. Za vznikem každé knihy stál celý tým odborníků.

Knihtisk patří mezi techniky tisku z výšky, při níž se přenáší tiskem na papír barva zachycená na vyvýšených místech (plochách, liniích), zatímco netisknoucí místa jsou vyhloubena a barvu neobsahují. Využívá principu tisku z pohyblivých liter pro textovou část, obrazová část je tištěna pomocí tzv. štočků. Různé předstupně této techniky (razidla apod.) znaly již některé starověké kultury. Několik zásadních dílčích objevů, které předznamenaly masové rozšíření knihtisku, učinil v polovině 15. století rodák z Mohuče Johannes Gutenberg – patří k nim především sazba z pohyblivých a opakovaně použitelných liter, sestrojení ručního licího strojku či vynález liteřiny. Knihtisk prošel v průběhu staletí značným vývojem, základní princip však zůstal v podstatě stejný. V poslední čtvrtině 20. století byl knihtisk vytlačen ofsetem a později i digitálním tiskem, ale nezmizel docela – dnes je vyhledáván spíše jako netradiční ušlechtilá tisková technika.

Textová část knihy byla v době knihtisku sázena ručně podle rukopisu. Litery, zhotovené z liteřiny, měl sazeč před sebou v přihrádkách tzv. kasy daného typu písma, přičemž nejčastěji užívaná písmena byla sazeči nejblíže. Liteřina, kterou objevil již Johannes Gutenberg, je slitinou olova, cínu a antimonu. Sazeč litery skládal do sázítka, které držel v ruce. Hotové řádky, které ještě vyrovnával pomocí výplňkového materiálu na potřebnou délku, skládal na sazebnici. Dokončenou stránku nebo sloupec převázal tenkým motouzem, aby sazba držela pevně pohromadě. Poté byl proveden ruční kontrolní otisk, případné chyby byly opraveny, a teprve pak mohl započít samotný tisk. Po ukončení tisku se sazba rozebrala a použitý sazební materiál se roztřídil a vracel zpět na původní místo pro další použití.

Knižní ilustrace mohou být vytvořeny různými grafickými a výtvarnými technikami, jako je například dřevoryt, dřevořez, linoryt, suchá jehla, lept, měkký kryt, mezzotinta, akvatinta, litografie, malba, kresba, koláž a jakékoliv další kombinované či experimentální techniky. Ilustrace je potřeba v knize vhodným způsobem co nejvěrněji reprodukovat. Zatímco v krásných knihách (bibliofiliích) se dávalo a stále dává přednost originálům tištěným ušlechtilými grafickými technikami nebo vytvořeným ručně, v běžné knižní produkci se k reprodukci dříve využívaly štočky, tedy trojrozměrné tiskové formy pro reprodukci obrazu. Tzv. pérovka byla určena pro reprodukci liniových černobílých obrazů, autotypie umožňovala reprodukovat polotóny pomocí rozložení obrazu do sítě bodů. V současnosti se text i obraz tiskne obvykle ofsetem nebo digitálním tiskem.

Dnešní předtisková příprava, probíhající téměř výlučně pomocí počítačových technologií, je rovněž náročná, technologicky je však mnohem jednodušší. V případě nutnosti ji může zvládnout pouze jediný pracovník. Záleží-li mu však na co nejlepším výsledku, měl by znát a respektovat typografické zásady, k nimž docházely generace typografů a knižních úpravců již před desetiletími.